Emo oblékání je stejné jako styl samotný - emocionální a originální. Emo kids se neřídí žádnými pravidly, nosí to co se jim líbí a to co jim sedí k náladě. Pokud mají špatnou náladu, můžete je vidět v oblečení tmavém. Emo oblečení ale není jen o tmavých barvách! To by přece bylo strašný! Když mají emaři dobrou náladu a jsou veselí, poznáte to, protože se vesele oblékají. Mají výrazné pestrobarevné oblečení. Na každém tričku uvidíte jasné barvy - bílá, červená, ostře zelená. Trička jsou často pruhovaná, ale nebývá to pravidlem.

Dnešní emo oblékání je ovlivněno pozéry, kteří absolutně netuší, co pravé emo znamená. Někde jen viděli, že někdo kdo nosí černou patku, tváří se jakoby zrovna umíral. Ale to nejsou emaři. To jsou jen pozéři! Ty k emu nepatří a nemají co mluvit do emo oblékání. Takže se nenechte ovlivňovat nějakými pravidly či pozéry, ale oblékejte se jak budete chtít

Častým stereotypem je asociace ema se sebepoškozováním, zejména pak podřezáním zápěstí, což může být do značné míry způsobeno „emo“ texty, které o sebepoškozování nezřídka mluví. Podívejme se teď společně na fenomén EMO versus sebepoškozování trochu blíže.

SEBEUBLIZOVANI

Úvodem něco málo k teorii...

Sebepoškozování (neboli automutilace) je záměrné a opakované ubližování si ve snaze vypořádat se s nepříjemnými duševními stavy. Projevuje se zraňováním vlastního těla a je signálem vážného psychického problému, jenž postižený nedokáže zvládnout jiným způsobem.

Lidé, kteří si ubližují, si obvykle nepřejí umřít. Působí si zranění úmyslně, jakýmkoli způsobem, obvykle v reakci na stres nebo trauma, ale ne s cílem se zabít (to neznamená, že se myšlenky na sebevraždu obecně neobjevují, spíše naopak). Především si ale pamatujte, že sebepoškozování je určitá forma komunikace, cesta, jak vyjádřit své pocity.

Sebepoškozovat se člověk může sebou samým (škrábání, kousání, štípání, zarývání nehtů, bití především hlavou o cokoli je po ruce, …) nebo pomocí nástroje (užívá se nůž, žiletka, jehla, nůžky, provaz, oheň nebo cigareta a podobné). Objevují se i taková zranění, které bylo nesmírně náročné vykonat (jedinec se například musel zkroutit do extrémní polohy, aby se dokázal zranit tam, kde se zranil). Jak a kde si jedinec způsobuje zranění záleží na původu jeho duševních stavů.

Spojitost EMO stylu a sebepoškozování...

O spojitosti EMO stylu a sebepoškozování se v dnešní době mluví čím dál více. Vyznavači EMO stylu si sami sobě ubližují více než kdo jiný. Proč tomu tak je? Pro odpověď na tuto otázku zkusíme nejprve trochu zabrousit do odborné psychologie. Na základě poznatků psychologů, které pomáhají blíže určit osoby, které by se mohly sebepoškozovat a co nejdříve je najít a pomoci jim, patří mezi nejrizikovější skupiny lidí se sklonem k sebepoškozování ti, kteří byli pohlavně zneužiti nebo sexuálně či tělesně týráni. Tito lidé ještě k nepříjemným pocitům mají velmi problematický vztah k vlastnímu tělu, které je teď zneužité, nečisté, špatné. Své tělo nechtějí nebo se bojí mít rádi. Dále do rizikové skupiny patří osoby s duševními poruchami. Schizofrenici a další mentálně postižení, u nichž nejde o problém v rámci nemoci, ale u nichž se sebepoškozování přidá jako další samostatný psychický problém, jehož vznik nemoc pouze podnítila. Mezi další dvě nejrizikovější skupiny patří ženy, protože mají větší sklon sebeobviňovat se a vztahovat problémy na sebe a mladí, protože jsou zatím nezralí a nemají dost zkušeností s řešením problémů a překonáváním překážek. Mnohdy jde o touhu dokázat si, že na to mají a chtějí poznat pocit když se říznu. Jde o adrenalin. V takových případech si způsobují nejčastěji rány na rukou, o kterých ví, že v případě nehody je nemohou ohrozit na životě. A právě mladí lidé jsou nejběžnějšími vyznavači stylu EMO. Mládí, velké prožívání nejrůznějších emocí a citů spolu s vyznáváním stylu EMO je kombinace, která sama o sobě křičí „Nechte mě! Jdu si ubližovat!“.

Řekli o sebepoškozování...

Judith Lewis Herman, autorka knihy Trauma and Recovery, tvrdí, že sebepoškozování se často dopouštějí ženy, které byly zneužívány nebo týrány v dětství. Fyzická bolest je pro ně totiž snesitelnější než emocionální. "Vysoké procento těchto klientů trpí různými poruchami osobnosti, jejich emocionální nastavení nedovede zpracovat těžké prožitky, vztahy," říká psychiatrička Gabriela Šivicová z pražského centra RIAPS. Mezi ,spouštěče' sebepoškozování pak může patřit ztráta vztahů nebo problémy v nich, šikana, stres v práci, zneužívání. "Důvod ale nebývá často jasně vyjádřen, mnoho pacientů neví, proč to dělá. Teprve potom se hledá význam jednání, které je často nevědomé," upozorňuje psycholožka Kocourková. Sebepoškozování obvykle trvá několik let; déle, když se problém neléčí. "Pokud má být pomoc účinná, je třeba pracovat s osobností člověka. Proto nastupuje psychoterapie, která by měla být zaměřená právě na zjištění, proč se sebepoškozování projevilo, a na to, aby se klient naučil jiné způsoby uvolnění emocí a neobracel je proti sobě," říká doktorka Šivicová. Důležitou roli hraje i okolí, které by nemělo problém přehlížet.

Slavné osobnosti, které si ubližovali...

Princezna Diana není jedinou slavnou osobností, která přispěla k tomu, že se o tomhle jevu začalo otevřeněji diskutovat. Angelině Jolie bylo třináct, když se nožem zranila poprvé, a pokračovala v tom až do šestnácti. I ona později přiznala: "Snažila jsem se něco cítit, hledala nové věci, měla romantické představy o krvi. Ubližovala jsem si. Teď už chápu, že to bylo volání o pomoc." Na rukou Christiny Ricci zase najdete drobné jizvy - udělala si je sama zapalovačem. "Jak vám najedou endorfiny, bolest se dokonce zmírní. Trvá to chvilku, malé štípnutí, a potom už doopravdy nic moc necítíte, naopak to uvolňuje." Christina si podle svých slov ubližovala tehdy, když se snažila udělat dojem na kluky nebo byla naštvaná, že není dost hezká. "Byla jsem rozčilená, tak jsem to udělala, uklidňovalo mě to. Je to strašný způsob, jak se cítit líp. V mozku ale máte dvě části, a jedna chce zničit tu druhou. A myšlenka sebezničení je občas velmi romantická. Teď už to ale je za mnou," řekla. Několik jizev 'zdobí' i levé předloktí Johnnyho Deppa, který je bere jako připomínku důležitých okamžiků v životě. "Moje tělo je svým způsobem deník. Je to něco, co dělali námořníci, určité chvíle v životě, kdy sám sebe označíte, ať už nožem, nebo u profesionálního tetovače," vysvětloval v časopise Details.

Než se poprvé pořežete...

"Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte, že si uděláte jenom pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Budou totiž hlubší," napsal na serveru www.recoveryourlife.com pisatel s přezdívkou D.A.A. "Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A počkejte, až poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít."

Kde lze najít pomoc...

Zkus oslovit někoho z rodiny, kamarády, učitele, obvodního lékaře, vyhlédnutého odborníka... Určitě se najde někdo v tvém okolí, kdo by ti rád pomohl. Musíš jen překonat strach. Dobrá forma sdělení je dopis, pokud se bojíš mluvit.

• Děti a mládež do 18ti let: http://www.dkc.cz http://www.modralinka.cz
• Děti, studenti do 26 let: http://www.spondea.cz
• Dospělí: http://www.psychopomoc.cz
• Adresář všech linek důvěry v ČR: http://www.capld.cz
• Národní linka důvěry pro děti a mládež: Tel: 800 155 555

Jak se to léčí...

Pokud se psychoterapeutovi podaří odstranit primární problém (neboli důvod, proč k prvnímu sebepoškozování došlo), problém sebepoškozování vymizí. Tedy léčba traumatu, terapie zaměřující se na rodinné a sociální vztahy, sebeobviňování a podobně. V některých případech se podávají i léky. Metody se samozřejmě kombinují a existuje i celá řada nových terapií a metod, speciálně zaměřených na tento problém. Mezi takové patří i DBT (Dialectical Behavioral Therapy), kterou vyvinula americká psycholožka Marsha M. Linehan. Léčba však rozhodně není krátkodobou záležitostí, protože člověk musí změnit své chování a znovu se naučit řešit problémy a regulovat emoce. Naučí se technikám, jak zvládat vypjaté situace, nebo jak se jim vyhnout. Pamatuj, že všechno bude lepší než to, čím procházíš a že si s každým řezáním zahráváš se smrtí.

Rada na závěr...

Vím, že se ti tvé problémy zdají velké, obrovské a někdy i neřešitelné. Vím to, protože je takové má někdy každý...i já sám. Poradím ti. Projdi se někdy pod noční oblohou plnou hvězd podél hřbitovní zdi a dívej se při tom k nebi a možná...možná ti pak tvé problémy pod tou nekonečností vesmíru, koloběhem života a smrti najednou přijdou menší, nedůležité nicoté ...